Žádný důvod k obavám

Titul knížky je v nadpisu. Autor Julian Barnes. Je to středně tlustá kniha o lidském údělu, který končí mrtvolou; esej o smrti ze všech možných úhlů pohledu. Kniha je to zábavná, drsná, něžná a moudrá zároveň. http://www.advojka.cz/archiv/2010/10/mame-se-bat-konce Vybrala jsem kousek z kapitoly o Bohu.

V jednom románu nechávám svou postavu přemítat nad tím, že kromě příkrého buď/anebo, onoho nejzákladnějšího "Co byste radši?" - 1) Bůh existuje, nebo 2) Bůh neexistuje - musí existovat ještě další možnosti, například 3) Bůh kdysi existoval, ale už neexistuje; 4) Bůh skutečně existuje, ale opustil nás; 8) Bůh skutečně existuje a zase bude existovat, ale momentálně neexistuje - prostě si bere boží svaťák (což by jistě mnohé vysvětlovalo) - a tak dále. Když představivost mé postavy dospěla ke konci svých schopností, byla u bodu 15) žádný Bůh není, ale věčný život existuje.

Jednou z možností, kterou jsme neuvažovali, je "Bůh jakožto nejvyšší ironik". Stejně jako vědci, kteří připravují laboratorní pokusy s krysami, bludišti a kousky sýra, jež umístí za ty správné dveře, tak i Bůh možná pro nás přichystal svůj vlastní experiment, v němž pokusné krysy hrajeme my. Naším úkolem je najít dveře, za nimiž se schovává věčný život. U jednoho z možných východů slyšíme éterickou hudbu, u dalšího cítíme závan kadidla, kolem třetího se line zář zlatého světla. Do všech těchto dveří se opíráme vší silou, jenže žádné z nich nepovolují. Se stále větší naléhavostí - protože víme, že ta lišácká bednička se nazývá Smrtelnost - se snažíme uniknout ven. Nechápeme však, že právě neschopnosti úniku se celý tenhle experiment týká. Je tu mnoho falešných dveří, ale ani jedny skutečné, neboť žádný věčný život jednoduše není. Ve hře, kterou vymyslel ironický Bůh, jde o jediné: naočkovat tahle nehodná stvoření touhou po nesmrtelnosti, a pak sledovat, k čemu to povede. Sledovat tyhle lidské bytosti, obtěžkané vědomím a inteligencí, jak tu zběsile pobíhají jako potřeštěné krysy. Sledovat, jak lidé z jedné skupiny poučují všechny ostatní, že jejich dveře (které ale ani oni nedokážou otevřít) jsou ty jediné správné, a pak pozorovat, jak možná začnou zabíjet každého, kdo své peníze vsadí na jiné dveře. No, nebyla by to legrace?
Experimentující, ironický hráč Bůh. A proč ne? Pokud Bůh stvořil člověka - nebo člověk Boha - k obrazu svému, pak z Homo ludens plyne i Bůh ludens. A další jeho oblíbená hra, kterou nás nutí hrát, se jmenuje "Existuje Bůh?". Dává nám rozličná vodítka a argumenty, nabízí nápovědu, do obou táborů dosazuje agenty provokatéry (nevedl si snad Voltaire skvěle?). Pak se s blaženým úsměvem pěkně usadí a pozoruje, jak se to všechno snažíme vyluštit. A nemyslete si, že rychlé a zbabělé odkývání prolomí ledy - Jasně, Bože, hned jsme věděli, že seš. Ještě než to řekl kdokoli jinej. Seš jednička!  Kdyby Bůh fakt byl a byl klasa, myslím, že by uznal Julese Renarda. Někdo z věřících si jednou spletl jeho antiklerikalismus s ateismem. Jeho odpověď zněla:
Tvrdíte mi, že jsem ateista, protože já a vy nehledáme stejným způsobem. Nebo spíš věříte, že jste Boha našel. Blahopřeji. Já po něm stále ještě pátrám. A budu po něm pátrat ještě dalších deset nebo dvacet let, pokud mi dopřeje života. Nemám strach, že bych ho našel, a přesto budu v hledání stále pokračovat. Třeba mi bude za tu snahu vděčný. A možná se nad tou vaší samolibou jistotou a lenivou, hloupoučkou vírou smiluje.