Jacobs - to je jiné kafe!

Louise Jacobs je dědická kávového impéria Jacobs. Je ji 30 let, má syna 2,5 let. Žije na předměstí Berlína a chce mít jednoho dne ranč někde v USA, koně a krávy. Lásku ke koním zdědila po dědečkovi, zakladateli firmy, kterého znala z fotek, ze stále stejného pohledu, který posílal všem na vánoce a občas jej zahlédla na nějaké akci, kam dorazil v konvoji mercedesů.
To popisuje v knížce, kterou napsala a vydala, Slečna Jacobs nefunguje...jak jsem přestala být dobrá. Popisuje v ní ale hlavně cestu dítěte do anorexie a do blázince- a ven z onoho začarovaného kruhu nepřiměřených očekávání dospělých od svých děti.

 Vše začíná zahájením školní docházky, kde hned nastupují problémy. Dítě je pozadu, neumí psát, nerozumí... diagnóza- legastenie. Pro rodiče katastrofa. Všechny představy a cíle, co z holky bude, byly najednou fuč. Protože se nikdo nechtěl smířit s tím, že dítě skončí ve zvláštní škole- 80' léta minulého století-, bylo dítě vláčeno od doktora k doktorovi, celý život se točil už pouze kolem této "nemoci". Rodina žila tehdy navíc ve Švýcarsku u Curychu, tedy v lůně konzervatismu.
Reakce dítěte na tyto tlaky byla následující- vztek a truc, v době dospívání se maskovala, oblékala se jako kluk a taky se tak chovala. Protože stále někdo rozhodoval o ní, začala ona rozhodovat a svém těle- jak bude vypadat a - kolik jídla dostane. To byla najednou "moc"! A s ní byla sama sebou. Na psychiatrii, která ji zachránila život, přišla s 39 kg. Po úspěšně léčbě odešla do Berlína, kde se poprvé od diagnózy začala cítit dobře. Dnes, ve 30 letech, tedy 12 let po léčbě, je teprve schopna o svém dětství mluvit a psát.
Rodiče chtějí pro své děti to nejlepší- často bez ohledu na to, jestli je to také pro dítě to nejlepší. Zklamání z nevyvedených děti je dáváno patřičně najevo. "No ty dopadneš", "Co z tebe bude?" "Za mnou ale pak nechoď", "Po kom jsi tak blbej, blbá?" "Necháš školy a můžeš táhnout z baráku!" a podobné věty slyšel kdekdo. V pubertě vzbuzují "zdravý"odpor k rodičům, ale v dětství mohou mít nedozírné následky, neboť děti ještě nerozeznají "kecy" od vážně míněných vět.
Myslím, že tato knížka je velice přínosná- hlavně pro rodiče, ale i pro ty, kteří si sami prošli, nebo právě procházejí tímto psychoterorem ze strany rodičů, kteří to páchají "v dobrém úmyslu"- to je to páchání dobra, o kterém by se mělo mluvit a které jako negativum málo kdo chápe.

p.s. pochybuji, že to vyjde v češtině, ale možná existuje něco podobného. ANNO!!! ???