Ráda čtu pohledy na nás zvenčí

 

 Unknownk Soldier © Marcin Owczarek

Agniezszka Holland je polská režisérka, zítra možná dostane oskara za nejlepší neanglicky mluvený film (V temnotách/W ciemności).

Nedávno začala v Praze točit třídílný film pro HBO o Janu Palachovi (Hořící keř), resp. o tom, co Palachova smrt způsobila: "Měli jste dvacet let, abyste si film o Palachovi natočili sami. Minulost se pro propagandistické účely zkresluje... abychom se necítili potřísnění vinou.... Co jsou škraloupy a co jen určitá společenská a národní moudrost, která velí přežít a zbytečně nemařit životy, kariéry, schopnosti? Obecně si myslím, že Češi z dvacetiletého období normalizace vyšli s obrovským traumatem a pocitem méněcennosti, kterého se nikdy nezbavili. Nevyrovnali se s ním konstruktivním způsobem. Nikdo nic neanalyzoval a tím pádem neléčil. (...) Žádné komunistické období nebylo v Polsku tak důsledné jako normalizace v Česku. Existovala větší solidarita, fungovala lépe opozice." AH byla v roce 1970 sedm týdnů zavřená v ruzyňské věznici za pašování zakázané literatury: "V českém vězení jsem zažila zbytečnou krutost. Vězeňský gynekolog znásilňoval uvězněné, moji spoluvězeňkyni, 17tiletou Slovenku, třikrát... Bachaři mě vysvlékli donaha a vyhrožovali, že jestli se mi to nelíbí, vytáhnou pistole. Bachařka mě držela pod studenou sprchou a pak mi dala schválně velký tepláky... Jednoduše nesmyslná necitlivost. (...) Kdybych zůstala v Česku, jak jsem původně chtěla (AH studovala v Praze FAMU), asi bych pak v sobě měla ten přemlčený, ututlaný pocit méněcennosti. Vznil by z toho, že tady po roce 89 vše v podstatě tak nějak přimrzlo, na všechno se zapomnělo, nikdo neměl zájem vzpomínat, vracet se k minulosti neměli diváci ani filmaři. Nemyslete, že to v Polsku bylo jiné, sice se cítíme být hrdinskou zemí, ale v roce 81 mělo hnutí Solidarita deset milionů členů, po vyhlášení vyjímečného stavu jich zůstalo deset tisíc. To byl duševní masakr. Zklamání a sebeselhání. (...) Mladá generace už na minulost kouká jinak, ponížení nezažila. Scénář k filmu o Janu Palachovi napsal sedmadvacetiletý kluk, dramaturgovi je o rok míň, i producent a odborný poradce/historik jsou mladí lidé (Češi). (...) Zlom nastal mezi smrtí Palacha a Zajíce, mezi upálením těchto dvou chlapců. Emoce a zoufalství se v týdnu po Palachově smrti vyhrotily, lidé si uvědomili, že takto radikálně žít nemohou, že to není v jejich povaze, zájmech a silách. Začali se na Palacha pro to dramatické gesto zlobit. I proto, že jim připomínal, že oni rezignovali. První reakce byla: Co po nás chcete? Abychom se všichni upálili? A následovala druhá: Vy si myslíte, že jste takoví ušlechtilí, když se nám tady upalujete? Ale jste zbabělci, tak jděte do háje.... Takový byl později postoj i k disidentům, k chartistům vyloženě.... jeden můj známý, český filmař, mi řekl, že byl na chartisty naštvaný, že ho přinutili podepsat antichartu. Kdyby nepodepsali Chartu, nemusel by on podepisovat Antichartu, nemusel by se znemožnit. (...) Nehledám ve svých filmech triumf dobra, spíš letmou přítomnost dobra... hledání letmého záblesku dobroty je pro mě největším tajemstvím. Že jsou lidé zlí, mě nepřekvapuje, to je přirozené. Ale že se v kontextu zla objevují jedinci, kteří jednají jinak, a to často bez zjevného důvodu, je fascinující."
(Z rozhovoru s režisérkou v dnešních papírových Lidovkách)