Žurnalisté a žurnalisté

(zkráceno z knížky Karel Hvížďala, Interviewer) "... často o tom přemýšlím, píšu a tážu se, proč a kdy jsme ztratili schopnost bránit se proti účelovým lžím politiků a obecným tendencím, které ohrožují naši esenci. To je otázka, která dlouho pronásleduje mé tiché Já, protože stačí překročit hranice směrem na západ a zůstat se studenty po přednášce a člověk je v úplně jiné atmosféře. Přednášející je okamžitě konfrontován s jinými názory, má před sebou hrdé a výřečné lidi s jinou zkušeností, kteří na něj neútočí zle, ale s vnitřním zápalem, zvědavostí, chutí něco se dozvědět (...) Podobně vypadají i polemiky v prestižních médiích (...) Tohle se mi v Čechách a na Moravě stává vyjímečně a skoro nikdy v Praze (...)

Základní otázka, kterou si klade pan Raddatz (*1931, žil v NDR, pak NSR, taky Die Welt) v eseji Mein Versagen als Bürger der DDR je: Co se stává s člověkem, který své vědomí - stejně jako své svědomí - odkládá neustále jako kabát v divadelní šatně, aby mu nepřekáželo? (...) Jak je možné, že jsme na tuto ponižující úlohu tak snadno přistoupili? Že jsem i já podobnou ponižující práci bez zřetelného odporu vykonával? Na začátku 70. let jsem se sám jako redaktor Albatrosu aktivně podílel na ničení české kultury a vzdělanosti (...) Byla to katovská práce: ruce jsem měl od krve knih a až moc dobře jsem věděl, že devastace každého národa začíná ničením slov. Bylo mi 29, byl jsem dospělý chlap a svou zbabělost se proti tomu účinně vzepřít jsem si omlouval tím, že jsem potajmu nechával vydávat knihy disidentů pod pseudonymy (...) ...přirovnání k rabínovi, kolem něhož nacisté nakreslili křídou kruh a řekli mu, že ho nesmí opustit. Rabín se pak díval, jak mu antisemité vypálili vesnici, vyvraždili muže a znásilnili dceru a ženu. Když kati svou práci dokončili, přišli k němu a zeptali se ho: Proč tu tak klidně stojíš a ještě se směješ. Odpověděl: No jo, vy jste mi vyhrožovali smrtí, pokud opustím nakreslený kruh, ale nevšimli jste si, že jsem za vašimi zády vystrčil přes čáru špičku boty, a přesto žiji. (...) Člověk, který nevyrostl v normálním zdravém prostředí, a naopak jeho nejstarší vzpomínky jsou spojeny s tajným poslechem rádia a "rozhodně o tom nemluv ve třídě a s cizími lidmi", je vybaven zvláštní schopností si vytvářet náhradní radost z vystrkování špičky bot přes křídový kruh. Naučí se uspokojení z náhradního štěstí a ani neví a možná si ani nedovede představit, že existuje svobodný pohyb, který je předpokladem skutečného štěstí..." Byl jsem hrdý na to, že jsem podvodník.... Tato zkušenost mě vyhnala na Západ, věděl jsem, že z pomyslného kruhu musím utéct... po třicítce - když jsem odešel, bylo mi 37 - už nemáme právo na nikoho nic svádět, nebyli jsme zneužiti, ale zneužili jsme sami sebe..." atd

Původně jsem chtěla udělat další díl seriálu Proti-klady. Pan Hvížďala představuje (pro mě) typ Pana žurnalisty. K protipólu už se nedostanu, tak jenom krátce: V novinách se prý nekrology bězně připravují předem. V iHned vyšel Havlův nekrolog, v záhlaví bylo datum "13. 7. 2011 | poslední aktualizace: 18. 12. 2011 12:06". Není nad pečlivou a dlouho připravovanou práci novináře.

Někdy přečtu článek a řeknu si probůh co je to za člověka. Taky jsem narazila na jeden článek k Havlovi, podepsaná byla Michaela Košťálová. Z jejích stránek http://musee-du-trmpel-oeil.cz/ čiší nekrofilní sklony a píše, že je odbornicí na celebrity a "externí manager v oblasti kultury". Ať žijou žurnalisté magoři :-((((