Starý dům, zastíněná brána, tašky na střeše, zašlá arabská dekorace,
sedící muž, který se opírá o zeď, opuštěná ulice, středomořský strom (Alhambra Charlese Clifforda): starý snímek (1854), který se mě dotýká prostě proto, že tady
bych chtěl žít. Tato touha ve mně prostupuje do nějaké hloubky a
sleduje nějaké kořeny, které neznám. Mírné podnebí? Středomořský mýtus?
Apolinský princip? Odpadlictví? Útočiště? Anonymita? Vznešenost? Ať je
to jakkoli (se mnou, s mými pohnutkami, s mými fantasmaty), přeji si tam
žít, en finesse - avšak tuto finesse není žádný turistický snímek s to uspokojit. Fotografie krajin (městských stejně jako venkovských) musí být pro mne obyvatelná,
nejen vhodná k navštěvování. Tato touha obývat, zkoumám-li v sobě
dobře, není ani onirická (neboť nesním o nějakém extravagantním místě),
ani empirická (nechci si koupit nějaký dům na základě toho, co mi
ukazuje prospekt agentury s nemovitostmi); je fantasmatická, pochází z
jakési jasnozřivosti, jež mě jakoby přenáší kupředu, k utopickému času,
anebo dozadu, sám nevím kam: toť onen dvojí pohyb, který ve svém Vyzvání na cestu a v Minulém životě
opěvoval Baudelaire. Stojím-li před těmito oblíbenými krajinami, zdá
se, jako bych si byl jist tím, že jsem tam byl anebo že tam musím jít.
Freud o mateřském těle říká, že "není jiného místa, o němž bychom mohli s
takovou jistotou říci, že jsme tam již byli". Podstatou krajiny (kterou
zvolila touha) by tedy bylo, že je heimlich, že ve mně probouzí...
(Z knížky Rolanda Barthese Světlá komora/Poznámka k fotografii)
jako bych to napsal ja...JA. ;) bylo to nadosah, nemelo to byt. Litost? Ne, dvere jsou otevrene. Pocit nekde v hloubce, ktery rika: Kdyz to zevsedni, kam potom? Nevedel bych. A tak jsem rad, ze Paradis jeste ceka...;)
OdpovědětVymazatvšak jsem si na vás při čtení vzpomněla
OdpovědětVymazatto je moc hezká knížka. fotky a k nim "poznámky"
ještě sem něco někdy opíšu... páč kafe (inspirace) fakt došlo... a taky ta divná zima... atak
V tom něčem takém žít se poprávu nedoporučuje. Protože je tam zima, zatéká..a to vše se stále více plní směšností vlastní existence, kteréž to takjakotak stále vyzvání na cestu směrem sám nevím kam.
OdpovědětVymazatTyhle touhy, taky jsem si pomyslel, tyhle touhy jsou asi obsahem.
Směšností vlastní existence plní se s přibývajícími roky každý prostor... a vyzvánění na cestu slyšíte v posledním patře mrakodrapu v ňujorku stejně jako v poslední vísce za devatero horami... hádám že za devatero horami slyší se čistěji a intenzivněji, jo?... možná je tam, když spadne listí, víc smutno? víc se člověk kouká do sebe... víc hledá... co? jo?
VymazatTahle knížka, co jsem z ní kus ocitovala, je o starých fotkách, o nahlížení do doby "přede mnou" (směrem dozadu)... je to stejný jako doba přede mnou (směrem dopředu)... obě jsou beze mě... není na tom nic zvláštního... věci se odvíjí, lidi si žijou svý radosti a starosti... akorát jsem u toho tenkrát nebyla, teď u toho chvíli jsem, pak u toho zase holt nebudu