Pohledy

Na fotografickém pohledu je cosi paradoxního, s čím se často setkáváme i v životě: jednou vešel do kavárny jakýsi osamocený mladík a očima bloudil po místnosti; pak se jeho pohled upřel na mne; byl jsem si jistý, že se na mne dívá, aniž bych si byl jistý tím, že mne vidí: nepochopitelná distorze, vždyť jak je možné dívat se a nevidět? Říká se, že Fotografie odděluje pozornost od vněmu, že ukazuje pouze ji, jež je však bez vněmu nemyslitelná; ale to je zcela zcestné: noese bez noematu, akt myšlení bez myšlenky, mínění bez cíle...

André Kertész: Psík, 1928

... pohled, který nechává stranou viděné, jakoby byl upoután něčím uvnitř. Tento chlapec, jež drží v rukou štěně a tiskne ho k sobě (Kertész, 1928), hledí do objektivu svýma smutnýma, žárlivýma, bázlivýma očima: a přitom jaká je v nich bolestná, mučivá zadumanost. Nepozoruje nic; svou lásku a svůj strach zadržuje v sobě: toť Pohled.

V roce 1865 se mladý Lewis Payne pokusil zavraždit amerického státního sekretáře W.H.Stewarda. Alexander Gardner jej vyfotografoval v cele; čeká, až bude pověšen. Snímek je pěkný, mladík rovněž.... ale je tu punctum: zemře. Současně tu tedy čtu: toto bude a toto bylo, s hrůzou pozoruji předbudoucí čas, v němž jde o smrt:

 Alexander Gardner: Portrét Lewise Payna, 1865

Portrét Williama Casbyho, jak jej vyfotografoval Avedon: odkrývá samu podstatu otroctví.

Richard Avedon: William Casby, narozený v otroctví, 1963

Tady chybí jakékoliv prahnutí po moci:

Richard Avedon: A.Philip Randolph, 1976

(Z knížky Rolanda Barthese: Světlá komota/Poznámka k fotografii)