Povídka

Když si zrovna nečtu nějakou knížku z veřejné knihovny, dívám se na televizi na různé pořady o životě bohatých, o jejich palácích, autech, koních, jachtách, špercích, obrazech, drahém nábytku, jídelních soupravách, vinných sklepech, služebnictvu. Klobouk dolů, jak si ti boháči žijí. Nevynechám z těch pořadů ani jeden, i když mi k ničemu zvlášť nejsou, většina těch lidí totiž nežije u nás. Úplně mě dostal jeden milionář, který v hovoru kdesi u večeře řekl, že si koupil jachtu za kolik set milionů, protože chtěl větší, než měl nějaký jiný bohatý chlap. „Byl to jediný způsob, jak se přestat užírat závistí,“ přiznal s úsměvem a usrkl ze sklenky. Ostatní u stolu se tomu vesele smáli. Když je člověk bohatý, může mít všechno, dokonce i závidět druhým, a je to pro zasmání, ono je ostatně zábava všechno. Já jsem chudý, a když závidí chudák, dívají se na něj spatra, protože chudákovi závist podráží nohy. Závist jde ruku v ruce s nenávistí k bohatým, chudák se totiž neumí popasovat sportovně, bez pomstychtivosti. Já ale na žádného boháče vztek nemám, moje závist se podobá závisti toho chlapa s větší jachtou: stejně jako on chci jenom vyhrát.

Přišel jsem na to, jak může chudý člověk jako já vyhrát nad bohatým. Ne tak, že se ze mne stane boháč, to se mi nikdy nepodaří. „Bohatnutí,“ řekl jeden takový v jakémsi pořadu, „je genetický sklon a každý ho nemá.“ Můj otec dřel bídu s nouzí, a když umřel, nezdědil jsem nic, ani ten gen, co vás pobízí  vydělávat peníze.

Jediné mé jmění je život  a jediný způsob, jak vyhrát, je boháče zabít a sám zůstat naživu. Je to podobné jako si koupit větší jachtu. Vím, že to jako úvaha vypadá výstředně, ale jeden ze způsobů, jak nad někým vyhrát, je stanovit si alespoň část pravidel sám, jako to dělají bohatí…. 

(To je začátek povídky „Vyhrát“ Rubema Fonseky, brazilského spisovatele, z knížky Hubený bílý nuzák)