Z knížky Pánbůh vám požehnej, doktore Kevorkiane

Po dnešním řízeném dotyku se smrtí mě doslova zkrušilo, že jsem si s sebou na cestu do nebe nemohl vzít magnetofon. Ještě nikdy předtím se tam totiž neobjevil neworleánský jazzband, řízený nebožtíkem Louisem Armstrongem, aby uvítal nově příchozí řízným provedením skladby "Když svatí pochodují". Člověkem, jemuž se dostalo této vzácné a radostné pocty, udílené toliko jednomu z deseti miliónů právě zesnulých, byl, jak jsem se dozvěděl, australský domorodec s příměsí bílé krve, který se jmenoval Birnum Birnum.
V devatenáctém století, v období prvních osadníků, měli domorodci v Austrálii a na přilehlé Tasmánii nejprostší a  nejprimitivnější kulturu ze všech národů světa. Kolonizátoři je považovali za obtížnou havěť, intelektuálně a duševně nepřevyšující řekněme ani krysy. Stříleli je, trávili je. Teprve roku 1967, což je v podstatě předevčírem, získali zbylí australští domorodci občanství, a to díky demonstracím, do jejichž čela se postavil právě Birnum Birnum. Jako první příslušník svého etnika totiž studoval práva.
Na Tasmánii nepřežil nikdo. Požádal jsem ho tedy, aby pro posluchače WNYC pronesl něco zdravě kritického o údělu Tasmánců. Prohlásil, že se stali oběťmi jediné zcela úspěšné genocidy, kterou známe. Louis Armstrong přerušil náš rozhovor slovy, že by Tasmánci byli stejně nadaní a inteligentní jako kdokoliv jiný, kdyby měli dobré učitele. Dva členové jeho stávající kapely jsou prý Tasmánci. Jeden hraje na klarinet a druhý na vřeštící potrubí neboli snížcový trombon.
Loučí se s vámi Kurt Vonnegut, zpravodaj WNYC pro otázky posmrtného života.

(Z knížky Pánbůh vám požehnej, doktore Kevorkiane)