Kulturní weeekend

 Upekla jsem další chod... Pavel Kosatík: České okamžiky, Torst 2011 :

březen 1420

V posledních letech vlády Václava IV., po smrti Jana Husa, bylo v zemi všechno, jen ne klid. S budoucností to nevypadalo o mnoho lépe. Snad jen kazatelé, kteří promlouvali k lidem o poutích, nabízeli východisko. Naznačovali, že ještě za jejich života se stane to vůbec nejvýznamnější, v co může křesťan doufat: Spasitel se vrátí na zem. Svět kráčí ku svému konci.

Byl to neplánovaný důsledek nového náboženského názoru, který se zrodil v posledních pár desetiletích. Změnil vizi Boha i pohled člověka na sebe sama. Tam, kde dříve vládlo dogma, se objevil člověk se svým rozumem a začal posuzovat, jestli s ním jde víra dohromady (...) Že se rodí nový svět, bylo jasné přinejmenším od chvíle, kdy v létě 1419 Václav IV. nečekaně zemřel. Zdálo se to jasné: Bůh už nechce světské panovníky, protože přichází vládnout osobně. Adventisté šířili vizi konce světa a zúčtování u posledního soudu, chiliasté slibovali novou, tisíciletou vládu Ducha Svatého: nastane ráj na zemi, kdy lidé, zbavení hříchu, budou zažívat stav nepřetržité slasti, Pokud se o něco vedly spory, pak nejčastěji o to, kdy přesně Kristus přijde. Nejčastěji se uvádělo datum 10.-14. února 1420. Zatímco v názoru na to, kdy ke konci světa dojde, nebylo úplné jednoty, shodovali se skoro všichni, že předstupněm ke spáse má být odevzdání pozemských majetků. Podle široce rozšířené představy se lidé měli vzdát svých domů a shromáždit se v některém z měst označených za vyvolená: Plzni, Písku, Žatci, Lounech, Slaném nebo Klatovech - určitě však ne v Praze, ta platila za zkažeností prolezlý Babylon. Mnozí, kdo opouštěli své majetky, je zapalovali v přesvědčení, že je už nikdy nebudou potřebovat. Často hořely celé vesnice.
V prvních měsících roku 1420 dosáhly vize posledního soudu rozměrů davové psychózy. Lidé vymknutí ze životního řádu, zachovávaného celé generace, a zneklidnění takovou ztrátou, hleděli tím toužebněji vpřed. Na své dosavadní životy se snažili zapomenout; všechno podstatné, k čemu se upínali, měl obstarat Bůh.
Jenomže ten nepřicházel. Nechával na sebe čekat celé týdny. A během nich na lidi bez domova dolehly jejich někdejší starosti: zima, hlad. Hrozilo dokonce, že obrátí svou netrpělivost proti kazatelům, kteří se v předpovědích konce světa zmýlili. Bylo nutné nabídnout jim nový program - a na jaře 1420 se tato nepatrná korekce v dosavadním učení objevila. Přinášela změněný názor na to, kdo bude spasen: podle Nového zákona o tom měl při posledním soudu rozhodnout Kristus sám, nyní však husité vzali rozhodování do svých rukou. Život si zaslouží jen člověk pravé (husitské) víry, všichni ostatní by měli zemřít ještě před Kristovým příchodem. Bůh přijde, ale později: až skončí zabíjení.
Tato myšlenka učinila volný průchod násilí, které se v představách husitských kazatelů hromadilo po dlouhou dobu. Pojetí lidského života a jeho ceny bylo jiné než dnes: vyplývalo z představy, že život na zemi je zanedbatelnou součástí existence a všechno podstatné se odehraje až po smrti. Touha po krvi, jíž se někteří kazatelé vyznačovali, však tuto představu daleko přesahovala. Plzeňský kazatel Václav Koranda už v roce 1419 vyzýval husity ve svém kraji, aby se vyzbrojili cepy, samostříli a sudlicemi. Čechami křižovaly skupiny bojechtivých ještě-ne-válečníků, jejichž agresivita rostla úměrně s časem, po který ji neměli na kom vybít. Pod záminkou původní spásy se nyní chystalo něco úplně jiného: krveprolití.
Celkem náhodou nakonec násilí vyvřelo v jižních Čechách. Husité z okolních vesnic během masopustu v roce 1420 vyplenili Sezimovo Ústí a učinili z něj svou základnu. Dodnes jsou známa jména těch, kdo útočící dav vedli: kněz Vanček, Petr Hromádka z Jistebnice, Jan z Bydlena, Jan ze Smolína a další. Po několika dnech v dobytém městě dospěli k závěru, že vzhledem k jeho nevýhodné poloze je nelze bránit. Vypálili je tedy a přesunuli se na nedaleký vrch, kde kdysi stálo město Hradiště, a začali tam budovat novou osadu, jíž dali jméno Hradiště hory Tábor. (...)
Mnozí z nich upřímně věřili, že zahajují nový věk, dávají vzniknout vzorné obci, předobrazu příští, šťastné společnosti. Vedeni nadšením a zároveň strachem z nepřátel, začali s horečnatým budováním. (...) V čele města stáli čtyři hejtmani - Mikuláš z Husi, Jan Žižka z Trocnova, Chval z Machovic a Zbyněk z Buchova, skutečnými vládci však byli kazatelé, kteří udržovali náladu. Opírali se přitom zejména o svou autoritu mezi táborskými ženami, jimž dovolili opustit manžely a rodiny, pokud došly k závěru, že soužití brání v jejich víře. Mnohé k tomu skutečně dospěly. Četné kazatelské vize se týkaly těchto žen: v budoucnosti měly rodit nikoli v bolestech tak jako dosud, ale radostně a vesele. Podle jiné, ještě radikálnější vize, měla v Táboře odpadnout i fyzická námaha spojená s plozením dětí. Kazatelé slibovali, že v boží obci "ženy budú počínati i roditi bez poznánie mužského jako svatá Panna Maria." Aby se ti, kterým by se podobný život případně nelíbil, nemohli vrátit, byly na náměstích kádě, do nichž měli všichni odevzdat svůj majetek....
Kdo chtěl Boha, mohl být spokojen, ale co ten, který si přál krev? Jedním z prvních cílů bojechtivosti se stala nedaleká tvrz Sedlec, ve které se ukryl uprchlý pan Oldřich z Ústí. Kronikář Vavřinec z Březové zachytil, jak táboři s lapeným pánem naložili: ubili ho cepy, mrtvole usekali nohy a tělo pak hodili do ohně. Potom rozhodli, jak bude naloženo se šesti majetnými zajatci: naživu zůstane jen jeden z nich, a sice ten, který vlastnoručně mečem popraví zbylé druhy. Jeden ze šestice, jistý Pinta, prý nabídku stutečně přijal. Český okamžik jako hrom: podle Vavřince se Pinta poté, co usekal hlavy svým spolubratrům, přidal k táborům.
Rodící se vojsko vypálilo nedalekou Mladou Vožici a dalo se do plenění kláštěrů, Milevska, Nepomuku, Zlaté Koruny a dalších. Konec světa stále nepřicházel, a tak stejně jako rostla brutalita útoků, měnily se i jejich důvody: cílem dobyvačných výprav bylo stále častěji opatření si potravin. Poté, co táboři v květnu 1420 přitáhli do Prahy, aby se přece jen pokusili proměnit ji z Babylonu v Jeruzalém, ničení neznalo mezí. (...)
Násilí, jež mělo podle původních představ snad zůstat pouhým prostředkem, se mnohým stalo vlastním a jediným cílem. Tvrzení husitských kazatelů "nebudete-li pálit, sami budete páleni" určilo atmosféru doby. (...)
Hnutí sjednocovala hlavně neláska ke skutečnosti; reálný, pozitivní a především dlouhodobý program v prvních letech nebyl. Bez konce světa, se kterým plán stál a padal, velká část toho, co se dělo, postrádala smysl. Vznikl bludný kruh: lidé, kteří nevěřili, že má cenu dál pracovat, přestali obdělávat pole; když potom dostali hlad, začali brát ostatním násilím..... 

P.S.  Určité motivy se v dějinách opakují podezřele často.