Kdo ví, jak ty by ses...

 

Na úvod citát ze spřáteleného blogu: "Vyslovovani pochybnosti “kdovi jak ty by ses choval na jeho miste” je sprostarna na druhou."

V Praze byl minulý týden na skok Philip Zimbardo. Před čtyřiceti lety a častokrát potom (a vešel do učebnic psychologie) se o něm psalo v souvislosti s vězeňským experimentem, při kterém se během pěti dnů proměnili studenti v sadisty. Ten pokus je notoricky znám, Zimbardo vybudoval ve sklepě univerzity "vězení" a zavřel do něj 24 studentů, vybral duševně zdravé, inteligentní a bystré kluky, snažil se při výběru vyloučit lidi s negativními osobními dispozicemi. "Chtěl jsem dobrá jablka, která dám do špatného sudu. Netušili jsme, že moc sudu je taková, že během dvou dnů většinu lidí zkorumpuje." (sud=systém) Předmětem výzkumu byl vliv situace na chování člověka. Studenti dostali na výběr, chtějí-li být vězni nebo dozorci, všichni chtěli být vězni, byl rok 71, většina byli hipíci, protiváleční aktivisté. První den se nic nedělo, studenti vězni se chechtali, studenti dozorci se cítili trapně, museli být napomínáni, aby pokus brali vážně. Druhý den se vězni vzbouřili, chtěli používat jména a ne jenom čísla. Dozorci si nevěděli rady a šli za Zimbardem. "Je to vaše věznice, musíte to vyřešit sami." A oni povstání potlačili hasicími přístroji. Poté se experiment nečekaně rozjel. Fyzické násilí bylo zakázáno, ale dozorci byli vynalézaví a rychle vymysleli jiné metody, jak vězně zlomit. Přišli na to, jak vyvolat nejistotu, aby vězeň nevěděl, jak se zachovat, aby to bylo správně, aby nevěděl, komu věřit, komu ne, vymysleli různé ponižující ústrky atd. Vězeň 8612 byl rozený rebel, ale když se vzpouzel proti nespravedlnostem, dozorci nepotrestali jeho ale všechny ostatní, třeba že nedostali jídlo. Zakrátko byl 8612 pro ostatní vězně "potížista". Spoluvězni ho začali ponižovat. 36 hodin po začátku pokusu se zhroutil. Každý další den se zhroutil další vězeň. Experiment byl předčasně ukončen. Proč tak pozdě, ptali se Zimbarda. "Stal jsem se z nezávislého výzkumníka vrchním dozorcem věznice. Byl jsem vtažen do role. Ztrácel jsem schopnost empatie a soucitu. První den šlo o akademický experiment, druhý už jsme žili v regulérní věznici. Uvědomil jsem si to díky přítelkyni. Taky studovala psychologii. Přišla se podívat, studenti vězni zrovna stáli frontu na záchod, studenti dozorci je řadili, strkali do nich, řvali na ně. Ona se rozplakala a utekla. Pak jsme se hádali. Říkám jí, co blázníš, je to jen experiment o vlivu situace na člověka. A ona řekla: Co se tam děje, je strašné a ty za to odpovídáš. Myslela jsem, že jsi laskavý člověk. Jestli se můžeš dívat na tohle a nešílet, tak už s tebou nechci chodit. A mně došlo, že já sám jsem nejlepší příklad toho, jak se člověk stane rolí, kterou hraje. A experiment jsem okamžitě zastavil."

Všichni chceme věřit v důstojnost jedince, ve svobodnou vůli, v to, že řídíme svůj osud. Tohle platí v důvěrně známé, bezpečné situaci. V jiné situaci lze těžko předpovídat, jak se člověk zachová.

PS: Student vězeň 8612 vystudoval klinickou psychologii a posledních 30 let pracuje jako psycholog ve věznici v San Francisku. Říká: "Mým úkolem je pozvednout důstojnost vězňů, protože pocit zahanbení patří k jejich roli, a minimalizovat sadismus dozorců, který je zase obsažen v jejich roli." Další účastník pokusu je předním právníkem v oblasti vězeňství, stál za nedávným rozhodnutím nejvyššího soudu o snížení počtu vězňů na cele.
PS2: Zimbardo opustil studium temnot lidské povahy a vrhnul se do výzkumu toho, proč jsou lidé dobří, empatičtí, laskaví a soucitní.
PS3: Doporučuju k přečtení celý článek v posledním Respektu.